NOVÉ PENÍZE

NOVÉ PENÍZE Myslíte si, že potřebujeme tisknout nové peníze? Zajímavá otázka, že? Zní to jako příprava proslulé měnové reformy od Antonína Zápotockého v 50. letech minulého století, konkrétně v roce 1953. Mí rodiče tehdy měli našetřeno na novou ložnici. Ale těsně před zaplacením ceny na účet dodavatele, jim byly peníze vyměněny v kurzu 1:50. Pouze vklady do 5.000 Kč se přepočítávaly kurzem 1:5. Bylo to pro ně jako zlý sen. Ale nejen pro ně. Některé historické prameny tvrdí, že o tom tehdejší president Zápotocký ani nevěděl. Nové peníze se ale tisknou, i když bankovky zůstávají většinou stejné. Tento celkem zánovní jev se nazývá kvantitativní uvolňování. Kvantitativní uvolňování (anglicky Quantitative easing, QE) je monetární politika používaná centrálními bankami ke stimulaci ekonomiky. Používá se, když se standardní monetární ekonomika stává neefektivní. Centrální banka provádí kvantitativní uvolňování nákupem finančních aktiv od komerčních bank a dalších finančních institucí. Zvyšuje cenu těchto finančních aktiv a snižuje jejich výnos a současně zvyšuje nabídku peněz. Obecně vzato je to situace, kdy centrální banka nakupuje velké objemy aktiv, třeba hypoteční cenné papíry. Touto nekonvenční měnovou politikou usiluje o snížení dlouhodobých úrokových sazeb, aby ekonomika rostla rychleji hovoří už o třetí vlně. 2) Jak to funguje? Aby mohla cedulová banka aktiva nakupovat, vytváří ničím nekryté peníze. A to tak, že cenné papíry nakupuje od komerčních bank, jimž za ně připíše na účet odpovídající částku. Peníze se objeví na účtu, který mají komerční banky u centrální banky. Tam jsou úročeny většinou nízkou sazbou procenta ročně, a centrální banky proto doufají, že komerční banky budou chtít získané peníze využít účelněji. Ideálně by je měly poskytnout ve formě úvěrů firmám a jednotlivcům; za takové úvěry získají vyšší úrok. Pokud firmy za peníze nakoupí výrobní zařízení a jednotlivci auta či nemovitosti, pak by se ekonomika měla dát do pohybu. Cedulové banky ale nemají jistotu, že banky peníze opravdu použijí na poskytnutí úvěrů. Nákupy cenných papírů ze strany centrálních bank také pomáhají snižovat náklady na úvěry. Masivní nákupy jakéhokoliv aktiva totiž zvyšují jeho tržní cenu, souběžně s tím se tedy snižuje výnos. Navíc ti investoři, kteří už nejsou ochotni aktiva za takto zvýšenou cenu kupovat, hledají jiné možnosti investic. Například podnikové dluhopisy. Poptávka po nich se pak zvedne, čímž klesnou výnosy. Firmy si tak budou schopny půjčovat levněji a budou mít možnost více utrácet. Cedulová banka pak opět doufá, že tím pomůže firmám rozpohybovat ekonomiku. 3) Když se sníží náklady na úvěry a banky budou mít důvod poskytovat více úvěrů, měly by firmy začít víc utrácet a investovat. To jsou podmínky, které zpravidla vedou k vyšší poptávce po práci, a tedy i ke snížení míry nezaměstnanosti. Většina studií ukazuje, že kvantitativní uvolňování skutečně snížilo náklady na úvěry, alespoň podle vývoje výnosů klíčových státních dluhopisů se splatností deset let. Studie ale nedávají jednoznačnou odpověď na otázku, jak moc se nižší náklady na úvěry promítají do skutečného zlepšení stavu ekonomiky, například do zmíněné tvorby nových pracovních příležitostí. Jaká jsou rizika takového postupu? Nákupy aktiv zvyšují účetní bilanci centrálních bank. Centrální banky tvrdí, že jsou schopny bilanci v případně nutnosti zase adekvátně snížit, a zabránit tak vysoké inflaci, nikdy v minulosti ale nic takového nevyzkoušely. Kritici také tvrdí, že masivní nákupy dluhopisů umožňují totiž, že státní administrativa získává společníka, který kupuje neustále rostoucí státní dluh. Cizí ekonomiky jsou pak navíc zaplavovány kapitálem, který bez negativních dopadů jen těžko absorbují. Majitelé obřích globalizovaných koncernů si pak mnou ruce z extrémních zisků a mnohdy jimi placení "ekonomičtí experti a analytici" jásají nad ekonomickým růstem. Nové banky se rodí jak houby po dešti a poskytují nové a nové půjčky lidem a rodinám, o kterých dopředu vědí, že je nikdy nesplatí. Dříve bývalo obvyklé, že si člověk nejprve musel vydělat tvrdou prací peníze a ušetřit je a pak teprve si koupil auto, pračku nebo televizi. Politika neustálého zadlužování rodin, lidí ale i celých států vede k těžkým finančním krizím a ke stresu dlužníků, který často vyústí až k psychickým poruchám a zhroucení vedoucímu k bezdomovectví na periferii společnosti nebo až k sebevraždám jednotlivých lidí, kteří už ztratili úctu sami před sebou. Zdá se, že se z tohoto životního stylu stává bezvýchodná situace. Současná pandemie samozřejmě způsobí ekonomice značné rány. Nicméně si nemyslím, že je lze léčí právě nebo jenom kvantitativním uvolňováním. Banky a nejen ty mají značný přebytek likvidity a tato ohromná peněžní zásoba ještě naroste tímto „kvantitativním uvolňováním, tj. pouštěním nově natištěných peněz do oběhu. Přitom se nabízí poměrně jednoduché řešení. Přebytečnou likviditu alokovat do smysluplných projektů a do potřebných odvětví hospodářství a lokalit. Jen tak lze zamezit situaci, jakou jsme zažili v roce 1953. Tedy naše rodiče a případně prarodiče.